Zásadní dílo Bédy Ctihodného. Zásadní dílo pro raně středověké dějiny Britských ostrovů. Poměrně zásadní historický pramen. A nepoměrně velmi náročná kniha, pokud ji chcete číst od začátku do konce. Zvládnutelné jednou, pak už je radno používat právě jako historický pramen a hledat v ní konkrétní části. Bédova snaha o sbírání nejrůznějších zdrojů a jejich komprimace do jednoho svazku je obdivuhodná i z dnešního pohledu a především naprosto nedocenitelná. Byť jeho výklad dějin až tolik objektivně vědecký není. Ostatně to ani nebyl jeho účel. Dobře je to vidět na kontrastu, kdy se až vášnivě pouští do heretiků, zatímco křesťanské Otce a mučedníky staví na piedestal. Stejně tak jeho schopnost držet se čistě církevních dějin je obdivuhodná. Králům se totiž věnuje spíš okrajově, pokud se nejedná o jedince blízce svázaných s Matkou Církví. Kniha se dá celkem jednoduše rozdělit do několika témat - to první (naprosto úchvatná) je věnováno především počátku šíření křesťanství po ostrovech, druhé se věnuje misiím a zakládání klášterů, třetí se zaměřuje na zázraky a mučedníky, to poslední na ustálení katolické církve v Británii. Co je však alfou a omegou Bédova cítění, je správné určování Velikonočních svátků. Tuhle položku brání a zdůrazňuje téměř fanaticky, až jsem se chvílemi sotva bránil emočnímu rozpětí od smíchu k otrávenosti a podrážděnosti. Co však stojí za nemalou pozornost, jsou Bédova vypravování o legendách a zázracích, z nichž patrně nejvíc vyčnívá legenda o sv. Albanu. V neposlední řadě pak opisy dopisů - nejdůležitějším je jistě dopis opata Ceolfritha králi Nechtanovi o výpočtu Velikonoc, z čehož se motá hlava - nebo zápisů z církevních synod.

Církevní dějiny Bédy Ctihodného považuji mimo jiné za příkladnou ukázku tohoto, proč je nesmysl označovat období raného středověku za tzv. "Dark age" tedy temný věk, dobu temna. Dílo dokončené roku 731 by mělo zaznamenávat jeden velký zmar za druhým, čtenář ale velmi rychle zjistí, že to mu tak není. Křesťanství jako naboženství, světonázor i jako zcela unikátní civilizace se etabluje v místech, kam za dob pozdního impéria pouze prosakovalo. Britské ostrovy získávají vedle králů i biskupy a arcibiskupy. To vše na pozadí aktivní komunikace s papeži v Římě. Theodor z Tarsu občan/poddaný byzantského císařství se stává roku 668 arcibiskupem v Canterbury, naopak několik germánských králů se rozhodne ukončit svůj život jako duchovní v Římě. Západ Evropy období raného středověku je dobou budování, rostoucího obchodu, zvnitření křesťanství a šíření církevní správy. Je to také doba polemik či aktivního cestování kleriků a rané šlechty. Především je to svět, který pulzuje, září svým vlastním životem, který je rozhodně vše, jen ne temný.